Výstava prezentuje akad. malíře Igora Šebestíka a prezentuje výtvarnou tvorbu umělce za posledních patnáct let. Výstava bude zahájena 10. 9. 2009 a potrvá do 15. 10. 2009.

K výtvarné tvorbě Igora Šebestíka

„Nechceme vyjádřit čistě optický vjem, nýbrž psychický absolutní prožitek“ Tato slova řekl jeden z protagonistů futurismu Umberto Boccioni před téměř sto lety a mně se připomínají při pohledu na obrazy a objekty malíře Igora Šebestíka. Barevná exprese spojená s hudební tématikou vyzařovala z obrazů akad. malíře Igora Šebestíka vždycky už v sedmdesátých a osmdesátých letech ale teď je nově posílena o plastický prostorový výtvarný výraz v podobě vysokého figurálního reliéfu až volné figury vystupující z obrazu. Záměrně říkám vystupující a ne přidané, protože tyto figury mají být součástí obrazů a vystupovat z nich prohlubujíce tak prostorovost díla, kterým dávají hloubku jako třetí rozměr. Malíř usoudil že zkusí dát svým obrazům větší prostor a zvolil tuto formu, která plně odpovídá jeho umělecké představě. Figury a objekty jsou z tzv. papírmašé slisované papírové hmoty a malované.

Figury muzikantů-hráčů jazzu vystupují se svými nástroji z barevné atmosféry klubů a pasáží plné plakátů, reklam, neonů a světel. Koloristické pojetí těchto obrazů jako jsou Double time, Adderleyho Hard Bope, Cool jazz a další je neobvyklé, oživené četností expresívních a zářivých skvrn. Malíř sám je zručným hráčem na piano a tento nástroj se také často opakuje v celé jeho tvorbě již od osmdesátých let, kdy byl ovšem malován pouze v dvojrozměrné podobě a monochromnějším barevném provedení. Jsou tu černí i bílí hráči, ale zejména ti černí, kteří dali nové hudbě 20. století její punc a štávu. Taková jsou i rozměrná díla Pasážová produkce I a II a Band, kde obrazová část je potlačena jen na funkci pozadí a dílo tvoří plastická figurativní skupina hudebníků. Všechny obrazy i figury jsou malovány akrylem v kombinaci s dalšími materiály jako je plátno, dřevo a papírmašé.

K obrazům-objektům se řadí i rozměrná kompozice Hraví hoši, kde se polopostavy a hlavy hráčů vynořují z obrazu zvířené vody, Vodopád, Motiv z Amsterdamu, Rodinka, Vzpomínka na Řím a další díla. Spojuje je všechny obrazovo-plastické pojetí, expresívní výraz a dynamičnost pohybu a v neposlední řadě i velký díl nadsázky a humoru, které autorovi nejsou cizí ba naopak rád je používá.

Igor Šebestík /1943/ studoval nejprve na Střední průmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově a poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze nejdříve v ateliéru prof. Zdeňka Sklenáře a poté v ateliéru prof. Václava Menčíka, který byl posledním asistentem prof. Emila Filly až do jeho smrti v roce 1953. Po absolutoriu žil a tvořil v Praze až do počátku devadesátých let kdy se přestěhoval do Mnichovic kde žije dosud. Svoji práci prezentoval na více jak třech desítkách autorských výstav doma i v zahraničí zejména v Německu a v desítce realizací do architektury. Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Památníku v Terezíně, v University Gallery Sao Paulo a v celé řadě sbírek v Německu, Holandsku, Francii, Mexiku, USA a v Japonsku.

Dominantou výstavy je tzv. Pianola, dílo na kterém pracoval postupně od roku 1996 až do letoška, které v dynamické kompozici představuje plastickou klávesnici v dolní části přecházející v obraz v části horní. Rozličné plochy a linie obraz-objekt rytmizují a vytvářejí stav určitého napětí. Dílo je opět z materiálů dřeva, plátna, papírumašé a malby akrylem. Pozoruhodná jsou další dvě rozměrná díla která jsou opravdu již jen objekty a sice Bumtarion a Agamafon, které jsou plně funkční a můžete si to i zkusit. Názvy si autor vymyslel z jednoduchých asociací. Bumtarion neboli obrovský nástroj který dělá bum malíři připomíná řadu bubeníků, kteří jdou rytmicky vedle sebe a pravidelně buší do svých nástrojů v pochodovém rytmu. Tato díla mi připomínají svým výtvarným řešením i funkčností plastiky slavného Jeana Tinguelyho, jejichž výstava proběhla loni ve Vídni. I Tinguely byl také malířem. Agamafon na kterém můžete točit klikou a který vydává také škálu roztodivných zvuků vytvořil spolu s restaurátorem Lubošem Krušinou.

Nedílnou součástí expozice je kolekce komorních obrazů Essadonny 1-18, které jsou expresívními studiemi ženských aktů v mnohdy odvážných pozicích upomínající na německý expresionosmus prvních dvou desetiletí 20. století typu Ernsta Ludwiga Kirchnera nebo Karl Schmidt-Rottluffa. Essadonna neboli italsky „tato žena“ nechce nic jiného než zdůraznit ženskost v její odhalené živočišnosti kdy malíř pomocí takřka brutálního pojetí barvy zachycuje smyslnost tak jako to dělali ve své době fauvisté.

Mám-li nějakým způsobem uzavřít tuto krátkou essej nebo pohled na malířské dílo Igora Šebestíka řekl bych, že hlavní hnací silou jeho obrazů i objektů je ono zachycení skutečného reálného prožitku, kterých umělec na svých cestách a nejen na nich prožil bezpočet, zachycení pokud možno pravdivého i když někdy se to může někomu zdát kontroverzního pohledu na svět a život kolem nás. Výtvarná kvalita je pak samozřejmostí profesionála, který ví, že něco umí a umí to použít. Suverenita barvy, linií a objemů jen podtrhuje objevnou myšlenkovou náplň těchto děl nad kterými se můžeme zastavit, zamyslet, pousmát, někdy i pobavit a kterým je cizí falešnost a plané idealizování. Jan Werich říkal, že když už člověk je, tak má být to co je a ne to co není, jak tomu v mnoha případech je. Igor Šebestík je člověk i malíř takový jaký je a vždycky takový byl a je to tak dobře. Jeho objevná a výtvarně kvalitní umělecká tvorba od poloviny devadesátých let do současnosti to plně dokazuje.

Jiří Karbaš

Anotace

Výstava obrazů a objektů akad. malíře Igora Šebestíka prezentuje výtvarnou tvorbu umělce za posledních patnáct let. Její název Převážně o jazzu plně vystihuje to, že se nejedná jen o jazzové hudební motivy i když tyto převažují, ale i o další díla inspirovaná nejen hudbou, ale i cestami malíře do Německa, Holandska, Itálie a jinam. Expresívní dynamická malba kterou je umělec znám již po více jak tři desítky let je obohacena o figurativní plastický projev v technice papírmašé, který autor začleňuje organicky do svých obrazů dosahujíc tak trojrozměrného prostoru a hloubky. Rozměrné objekty mnohdy funkčního charakteru dokreslují umělcův nový zájem o uchopení prostoru a spojení malby s dalšími výtvarnými artefakty. Žák profesorů Zdeňka Sklenáře a Václava Menčíka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ukazuje v plné šíři svůj výtvarný talent a invenci a nebojí se nových forem a pokusů při řešení výtvarných problémů. Vysoká umělecká a profesní kvalita je mu přitom samozřejmostí. Celá kolekce prezentuje objevné, kvalitní a zralé dílo známého autora.

Srpen 2009
Jiří Karbaš