je název výstavy, která začíná již 23. září.  Své obrazy a sochy představí šestice mladých výtvarníků - Tomáš Tichý, Eva Štýbrová, Jan Chlup, Jitka Nesnídalová, David Velík a Adam Kovalčík. Vernisáž 22.9. od 18.00hod.

Vernisáž výstavy proběhne ve čtvrtek 22.9.2011 od 18.00 hodin. Výstavu uvede Robert Janás PhD.

Výstava Krasohled představuje tvorbu šesti mladých umělců, kterými jsou malíři Jitka Nesnídalová, Tomáš Tichý, Eva Štýbrová, Jan Chlup a sochaři Adam Kovalčík a David Velík. Název Krasohled charakterizuje dva klíčové prvky výstavy. Jako krasohled přetváří lidský pohled do okolního světa, tak každý z autorů přináší svůj specifický pohled na skutečnost, která ho obklopuje, kterou prožívá. Jako je obraz viděný v krasohledu mozaikou z náhodně složených střípků, tak i každý z autorů přináší svůj díl skládanky založený na vlastním a od ostatních odlišném pojetí výtvarné tvorby.

Jitka Nesnídalová je vynalézavá hledačka výrazových možností malby. Její tvorba se pohybuje v širokém rozpětí různých malířských stylů. S tím se malířka ale nespokojuje, ale výrazové možnosti hledá i v zasazení obrazu do prostoru a širších instalačních souvislostí. Obrazy vystavené na výstavě Krasohled zachycují autorčiny prožitky prostřednictvím pohledů na místa, která byla jejich dějištěm. Jitka Nesnídalová zachycuje své životní zážitky ne jako epickou scénu, ale jako atmosféru. Lidé, aktéři událostí, už jeviště opustili. Zůstává ale místo, které ve svém geniu loci zachovává uplynulé děje. Vůni nebo pach minulých příběhů je stále možné cítit v prázdné místnosti v podobě prchavých nálad. Jitka Nesnídalová ladí obrazy do jednoho dominantního barevného tónu. Celý kolorit je založený na bohaté škále odstínů. Barevné řešení umocňuje náladu jednotlivých obrazů. Jakoby každá barva vyjadřovala jinou emoci a dokreslovala tak celý příběh.

Také Tomáš Tichý je hledačem výtvarných možností malby. Na rozdíl od Jitky Nesnídalové u něj jde o hledání technologických možností malby s tím, že se stylově soustředěně zaměřuje na až hyperrealistické výtvarné řešení. Tomáš Tichý s přesvědčivostí fotografa zachycuje s vizuální přesností svět, který ho obklopuje. Jeho obrazy mají silnou atmosféru, kterou malíř vytváří nejen realistickou kresbou, ale i prací s barvou a světlem, které citlivým odstupňováním odstínů a vzájemným sladěním výstižně evokují iluzi skutečnosti. Divák se stává součástí obrazu, jakoby procházel nebo projížděl ulicemi zachycenými na obrazech. Tomáš Tichý ale nezůstává u pouhého malířského zachycení skutečnosti. V úspěšné snaze vytvořit iluzi reálného světa překračuje možnosti výtvarného média a obrazy doplňuje skly s imitací dešťových kapek. Divák tak pozoruje ulice, jakoby se díval skrze okno projíždějícího auta nebo protějšího domu. Iluze skutečnosti se tak stává hmatatelnou.

Eva Štýbrová vidí okolní svět prostřednictvím mozaiky složené z jednotlivých střípků. Její výtvarné řešení zaujme originalitou. Malířka zachycuje pohled na ulici v různých denních dobách s typickými barvami a světlem. Postup, který impresionisté uplatnili v obrazových sériích, Eva Štýbrová aplikuje na jednom plátně. Pohledy z různých denních dob se spojují v jeden celek, v němž každý tvoří fragment jedné kompozice. V jiných obrazech působí Štýbrová jako autorka konceptu a manažérka, která zapojuje do tvorby několik různých malířů. Jeden kompoziční záběr se skládá z fragmentů namalovaných na plátno různými tvůrci. Na obrazech tak vznikají nezvyklá kompoziční řešení a kombinují se neobvyklé úhly pohledu.

Jan Chlup je také důkladným pozorovatelem okolního světa. Jeho umělecký vývoj je poměrně pestrý. Vždy se ovšem soustředil na zachycení základních tvarů zobrazovaných postav a předmětů, pokud možno co nejúspornějšími malířskými prostředky. Syrový hutný malířský rukopis umocňuje bezprostřednost výtvarného vjemu. Od barevných expresivně výrazných maleb se Chlup posunuje až k minimalistickému projevu, kde je výtvarné sdělení koncentrováno až do téměř abstraktních znaků. Dominantní roli u něj hraje konceptuální pojetí malby, kdy se výtvarné prostředky zcela podřizují myšlence.

Adam Kovalčík je jedním ze dvou vystavujících sochařů. Je to mladý tvůrce, který je věku, v němž se očekává, že bude začínat hledat svůj výtvarný výraz. Dva rysy jeho profilace jsou zřetelné už dnes. Zajímá ho realistické pojetí sochy. Tedy ztvárnění lidských a zvířecích postav v jejich skutečné podobě. Kovalčík neusiluje o hyperrealistické napodobení skutečnosti, ale brání se mu určitou dávkou sumarizující stylizace. Důležitý rys představuje i jeho ochota experimentovat s materiálem. Nespokojuje se s nalezením jedné cesty, ale zkouší výtvarné možnosti různých surovin.

David Velík reprezentuje pól sochaře, který vedle realistického vidění skutečnosti dokáže zúročit hodnoty abstraktního výtvarného výrazu. Proniká k podstatě materiálu až k archetypálním tvarům. Surovina je základem, z něhož se formuje výsledný objem. David Velík dokáže najít přesnou kombinaci materiálu a tvaru pro projekci tvůrčí myšlenky. Sladění a vyváženost těchto složek je klíčovým momentem působení Velíkových soch na diváka.

Podobně jako krasohled umožňuje vytvářet nekonečné množství kombinací, jak se jednotlivé střípky vzájemně poskládají, tak i výstava Krasohled vyzývá diváka, aby se pokusil nahlížet instalaci a kombinaci děl jednotlivých autorů z různých úhlů a možná že se mu podaří mezi nimi odhalit nové souvislosti.

Robert Janás, Ph.D.