Navigace: Úvod Úvod

Irena Křivánková - TRANSMISE VÝSTAVA PRODLOUŽENA DO 17. ŘÍJNA 2015

Název: Irena Křivánková - TRANSMISE VÝSTAVA PRODLOUŽENA DO 17. ŘÍJNA 2015
Termín:  9. 09. 2015 - 17. 10. 2015

Dovolujeme si Vás pozvat na výstavu Ireny Křivánkové TRANSMISE, probíhající ve dnech 10.9. - 8.10. 2015. Vernisáž výstavy se uskuteční ve středu 9.9. od 18:30 hodin. Úvodní slovo pronese Ivona Raimanová. Vystoupí: Pánské pěvecké sdružení extrémního folklóru KRÁSA – Marek Daniel a Štěpán Rusín; SWETJA – intrémní horské vibrace.

Irena Křivánková vstoupila na českou uměleckou scénu svou první samostatnou výstavou v roce 1997 (Galerie v IBC, Brno). To ještě studovala malířství u Jiřího Načeradského na Fakultě výtvarných VUT v Brně. Vliv Načeradského nespoutané malby se projevil i v počátečním díle mladé malířky. Irena Křivánková (myslím, že je ve své podstatě živel), vytvářela obrazy nabité nevázanou energií. Byly to obrazy, které svou naléhavou expresivitou nemohly nechat nikoho klidným. Malířka zvládala s bravurním mistrovstvím řeč barev a s téměř picassovskou samozřejmostí črtala expresivně deformované obrysy svých postav (mimochodem: Křivánkové obrazy Líbanec, Líza lízá nebo Plačka z roku 2000 mi skutečně připomenou některé Picassovy obrazy s náměty býků, koní, koček či Minotaurů). Křivánkové počáteční tvorba se odvíjela v duchu velmi uvolněného, spontánního přednesu. A kromě Načeradského zde můžeme nalézt souvislosti třeba i s německým Neue Wilde z 80.let, neboť některé autorčiny obrazy té doby jsou až agresivně křiklavé a ve spojení s erotickými podtexty (které v mnoha jejích obrazech najdeme) mohou být až provokativně vyzývavé. Řada autorčiných obrazů nepostrádá humor, podobný absurdní grotesknosti obrazů Jiřího Načeradského, ale třeba taky prací Jiřího Sopka nebo raných děl Františka Kupky (například jeho kresba Všeobecné hlasovací právo v Belgii z roku 1902).  To Křivánkovou řadí do linie tzv. „české grotesky“, mající v naší historii své zvláštní postavení. Malířu vždy kupříkladu fascinovala protipólnost tvorby Jiřího Načeradského a Zdeňka Berana (míněno po formálně stélové stránce). A k tomu přibývalo stále intenzivnější prožívání autorčina vlastního světa, které se zákonitě prosazuje vždy po té, co vylétneme z hnízda (ať už rodinného nebo školního). A výsledek se dostavil v podobě dnešní výstavy.

Vystavené obrazy byly namalované v letech 2010 – 2014 a předkládají nám zcela jinou kapitolu autorčiny tvorby. Ale ne tak docela. Načeradský z jejích obrazů sice už zmizel, ale nezmizel Irenin „vnitřní svět“. A ten je pro její tvorbu zásadním hybatelem počinu namalovat obraz. Představy uložené v její hlavě dostaly jen nový háv.  Zůstaly niterné předobrazy (vyvolané autorčinými prožitky a představami), v nichž hrají roli  například pocity konfliktu (zápasu), představy živené přírodní silou Érosu  anebo zdání  provokovaná setkáním se s jevem koincidence dosud nepropojených realit. A právě toho posledního si Irena začala všímat více (při rozhovoru s ní jsem zaznamenala, že zcela nevědomě). Na obrazech se jí začaly objevovat tvary, o kterých sama neví, odkud přišly. Tak vznikla například série obrazů s názvem Inside Out. Jakási morfologicky blíže neurčená zvířecí těla (embrya? vetřelci?) pokrývají plochu obrazu a jsou propojena opět blíže nespecifikovatelnými tvary jakýchsi trubkoidních cév. Vše pluje v prostoru, jehož vzezření se vymyká našim „pozemským“ smyslovým zkušenostem. Dříve zářivé barvy ochably. Podobně tomu je v cyklu „liliovitých“ obrazů. Tvary květů se opětovně mění v cosi nedefinovatelného. Je to podmořská, dosud neprobádaná vegetace, či flóro-faunní obludky z jiné galaxie?

V nejposlednějších Křivánkové obrazech se začala vracet tvarová plasticita a postupně i zářivá barevnost. To lze říci třeba o díle Ve snění (2014). Prvky obrazu jsou pojednány ve smyslu renesanční mimeze (i když na rozdíl od renesance nejde o popis smyslově viděného, ale o prezentaci vlastní představy). Je zde cítit giottovská hmota i plasticita a dvojdimenzionální plocha plátna se opět stává místem pro pokus o 3D znázornění: díváme se do prostoru, který má hloubku.  Obraz Ve snění představuje nejen již dříve Irenou používaný „lilioidní“ floro-bestiář, ale též tvary nové: a to jakési bubliny, které se vznášejí v prostoru. Kromě toho přibyla téměř beranovsky namalovaná vodní hladina neznámého původu (pramoře? vodstvo na jiné planetě?). V obraze Ve snění jsme opustili pevnou zem a vydali do končin zcela neznámých. Kde se výjev odehrává, je záhadou. Možná je to příběh o zrodu života na neznámé planetě, možná je to představa o naší Zemi, jak vypadala před miliardami let. Já osobně jsem si okamžitě vzpomněla na Hvězdné války, když Luke ztroskotá v pralesních bažinách na planetě Dagobah a učí se od jedijského mistra Yody ovládat Sílu. Ale vytanul mi na mysli také Kupkův obraz Druhý břeh (1896) sugerující pocit nedosažitelnosti či nemožnosti pochopení světa „jiného“, nám empiricky vzdáleného, i když právě to ono transcendentno je něco, co poznat toužíme.

A proč nazvala malířka svou výstavu Transmise? Odpověď zní: „protože je to o mých pocitech, jak svět funguje“. Irena totiž prošla ve svém životě řadou synchronicistních zážitků, které si nedokáže vysvětlit (a nedokáže to zřejmě ani naše současná věda, založená na námi formulovaných přístupech ke kauzalitě). Až do mého setkání s umělkyní v jejím ateliéru, kdy mi ukázala své nové obrazy, Irena ale nevěděla, že zde od dob pana Junga máme pojem synchronicita. V ateliéru mi před svými obrazy vysvětlovala, že přenáší (vlastně transmituje) na plátno své pocity. A pak zjistí, že stejný motiv (který použila k vyjádření svého pocitu) se objevil v malbě jejího synovce nebo na fotografii udělané jejím otcem. Také říká, že si myslí, že všechno je se vším nějak propojeno (a já dodávám: proto zřejmě ty trubkoidně cévní sítě v Křivánkové obrazech). Takže Irena mi de facto popsala synchronicitu.

O tvorbě Ireny Křivánkové by se dalo napsat ještě mnoho. A to z hlediska psychoanalytika, z pohledu Jungovy charakteristiky archetypu, z pozice freudovské sexuální teorie, ale i z platformy současné hermeneutiky a mnohých poststrukturalisticky orientovaných myslitelů (nejen filozofů, ale také sociologů, antropologů, fyziků, kybernetiků ad.). To je jen dokladem toho, že různé dosavadní myšlenkové postoje dvacátého století, zdůrazňující neempirické a neracionální momenty způsobů poznání (myslím tím ty tendence, které se stavěly skepticky vůči určité části moderní západoevropské tradice, jež se formovala pod vlajkou víry ve vše vysvětlující úsudek rozumu), žijí i nadále a vstupují do hry s dalšími aspekty našeho života.  Jinak řečeno, žijeme v době, v níž se různé poznatky a názory proplétají a jejímž mottem může být slovo „blending“. Toto označení jsme si nevymyslela – je výsledkem pocitů či domněnek badatelů z řad různých vědních (či společensko-vědních) oborů doby nedávné. Ale na to bychom potřebovali knihu a ne jen stručný úvodní text v katalogu. Tak tedy příště.

Ivona Raimanová, leden 2015

Irena Křivánková - TRANSMISE VÝSTAVA PRODLOUŽENA DO 17. ŘÍJNA 2015

Moderní umění, to je Galerie Kotelna, perspektivní umělci a poradenství v oblasti investic do moderního umění.

“Nabízíme pomoc při vybudování umělecké sbírky současného moderního umění, poradenství v oblasti investice do moderního umění a poradenství o dalším nakládáním se sbírkou umění. Galerie moderního umění Vám nabízí i tipy na nadějné mladé umělce.”

© 2007–2009 Občanské sdružení Říčanský lůvr. Mapa stránek. Webdesign: Insidea
Doporučujeme: Komunikace přírody i lidské společnosti